|
Projev předsedkyně Evropské studentské unie (ESU) Lany Par před Hlávkovou kolejí při příležitosti pietního shromáždění (17.11.2025) Vážení přátelé, spolužáci, kolegové a vážení hosté, dnes se scházíme v Praze, ve městě, jehož ulice si pamatují odvahu, jehož univerzity si pamatují oběti a jehož obyvatelé si pamatují cenu svobody. Na tento Mezinárodní den studentů oslavujeme sílu, kreativitu a odolnost studentů po celém světě. Ale především se scházíme, abychom si připomněli, proč tento den existuje – a proč nesmí být nikdy zapomenut. Právě zde, v tomto městě, se v roce 1939 studenti postavili jedné z nejtemnějších kapitol evropské historie. Po nacistické okupaci se univerzity staly jedním z posledních útočišť svobodného myšlení. Studenti věřili, že ani pod útlakem nelze vymazat důstojnost. Když byl Jan Opletal, student medicíny, zastřelen během pokojné demonstrace proti režimu, stal se následný smutek a rozhořčení jiskrou, která zapálila oheň. 15. listopadu 1939 se tisíce studentů sešly na Opletalově pohřbu, který se proměnil v protest. Nešlo o akt vzpoury za moc – byl to akt věrnosti pravdě. Odmítnutí se podřídit. Prohlášení, že svoboda myšlení je důležitá. Režim pochopil význam tohoto okamžiku. A reagoval krutostí, na kterou svět nesmí zapomenout. V časných ranních hodinách 17. listopadu 1939 nacistické jednotky vtrhly do studentských kolejí, zatkly více než 1 200 studentů, mnoho z nich odvezly do koncentračních táborů a devět studentských lídrů popravily bez soudu. Univerzity byly uzavřeny. Knihy byly zabaveny. Samotné vzdělání bylo považováno za hrozbu. Nejednalo se pouze o útok na studenty. Byl to útok na myšlenku svobodné společnosti. A proto vznikl Mezinárodní den studentů. Ne z oslav, ale ze smutku a z odhodlání, že se takový zločin nesmí nikdy opakovat. Když se dnes rozhlédneme po světě a po Evropě, tato vzpomínka se stává více než jen historií. Když se politika mění v rozdělení, když se prohlubuje nerovnost, když narůstá násilí a nespravedlnost, univerzity a studenti jsou často prvními, kdo pocítí tlak. Protože ti, kdo se bojí pravdy, se vždy budou bát mladých lidí, kteří kriticky přemýšlejí, zpochybňují autority a požadují lepší podmínky. A přesto právě v tom spočívá naše naděje. Kritické myšlení poráží propagandu. Dialog překlenuje rozdíly. Vzdělání odhaluje lži. Historie nás učí, co se stane, když přestaneme věnovat pozornost. A studenti, studenti na ulicích protestující proti režimu, nikdy nestáli na špatné straně historie. Když roste nespravedlnost, studenti se bouří. Když se omezují svobody, studenti se ozývají. Když lídři selhávají, studenti zaplňují náměstí, ulice, kampusy a požadují něco lepšího. V roce 1939 pochodovali za svobodu. V roce 1989 podnítili revoluci. A dnes v Maďarsku, na Slovensku, v Srbsku, Gruzii a dalších zemích opět zaplňují ulice a odmítají akceptovat omezování práv, důstojnosti nebo demokracie. Tyto události nejsou nepokoje. Jsou to varování. Jsou to připomínky. Jsou důkazem toho, že společnost zapomíná na historii na své vlastní nebezpečí. Studenti z roku 1939 k nám přes desetiletí volají: Nečekejte. Neodvracejte zrak. Nedovolte, aby se temnota vrátila. A tak z Prahy – z místa, kde byli studenti terčem útoku jen proto, že se odvážili doufat – vysíláme světu vzkaz: Ať je Mezinárodní den studentů oslavou i závazkem: závazkem bránit hodnoty, které univerzity ztělesňují, a svobody, které studenti chrání. Protože, jak nám ukazuje historie od roku 1939 až po dnešek, svět, ve kterém se studenti nebojí ozvat, je světem, který má stále naději. Děkuji. Dear friends, fellow students, colleagues, and honored guests, We gather here today in Prague, a city whose streets remember courage, whose universities remember sacrifice, and whose people remember the price of freedom. On this International Students’ Day, we celebrate the strength, creativity, and resilience of students everywhere. But above all, we gather to remember why this day exists - and why it must never be forgotten. It was here, in this very city, in 1939, that students confronted one of the darkest chapters of European history. After the Nazi occupation, universities became one of the last refuges of free thought. Students believed that even under oppression, dignity could not be erased. When Jan Opletal, a medical student, was shot during a peaceful demonstration against the regime, the grief and outrage that followed became a spark. On 15 November 1939, thousands of students gathered for Opletal’s funeral, a funeral that became a protest. It was not an act of rebellion for power - it was an act of loyalty to truth. A refusal to bow. A declaration that freedom of thought matters. The regime understood the meaning of that moment. And it reacted with cruelty that the world must remember. In the early hours of 17 November 1939, Nazi forces raided student dormitories, arrested more than 1,200 students, deported many to concentration camps, and executed nine student leaders without trial. The universities were shut down. Books were confiscated. Knowledge itself was treated as a threat. This was not just an attack on students. It was an attack on the idea of a free society. And this is why International Students’ Day was born. Not from celebration, but from grief, and from the determination that such a crime must never be repeated. Today, as we look around the world and across Europe, that memory becomes more than history. When politics turns into division, when inequality deepens, when violence and injustice rise, universities and students are often the first to feel the pressure. Because those who fear truth will always fear young people who think critically, who question authority, who demand better. And yet, that is exactly where our hope lies. Critical thinking defeats propaganda. And students, students on the streets against the regime have never stood on the wrong side of history. When injustice grows, students stand up. When freedoms shrink, students speak up. When leaders fail to lead, students fill the squares, the streets, the campuses, demanding something better. In 1939, they marched for freedom. In 1989, they sparked a revolution. And today, in Hungary, Slovakia, Serbia, Georgia, and beyond, they fill the streets once again, refusing to accept the erosion of rights, dignity, or democracy. These movements are not disturbances. They are warnings. They are reminders. They are proof that societies forget history at their own risk. The students of 1939 call to us across the decades: And so, from Prague - from the place where students were targeted because they dared to hope, we send a message to the world: We remember. Let International Students’ Day be both a celebration and a commitment: a commitment to defend the values that universities embody and the freedoms that students protect. Because, as history has shown us from 1939 to today - a world where students raise their voices is a world that still has hope. Thank you.
|
||||||||||||
