|
Projev předsedy Nadání prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. před slavnostním koncertem v Betlémské kapli (17.11.2025) Vážený pane prorektore prof. Škvore, vážení členové akademických obcí, vážení hosté, jsem potěšen, že Vás mohu přivítat na dnešním koncertě věnovaném mezinárodnímu studentskému dnu, boji studentů za svobodu a demokracii a památce těch, kteří se stali obětí perzekuce v listopadu roku 1939. Řada z nich pokračovala v boji proti nacismu a fašismu v zahraničí i doma a položili život za svobodu a svou vlast. V ranních hodinách jsme jich také vzpomněli před Hlávkovou kolejí i na jiných místech v Praze a jinde. Tato vzpomínka na listopadový a následný teror vůči studentům v roce 1939 je spojena s demonstracemi především mladých lidí 28. října 1939, kde připomínali svobodu a demokracii v Československé republice a jejich prezidenty Masaryka a Beneše, kteří republice stáli v čele. Po německém vpádu do Polska a po dalších agresivních aktech německého nacismu, a to bez rozdílu jakou politiku dříve vlády těchto států vůči Německu uskutečňovaly, se většina české společnosti již přesvědčila o falešnosti pomnichovské propagandy, která vinila za Mnichovskou dohodu politiku Hradu, prezidenty Masaryka a Beneše a demokratické principy, které prosazovali. Zahraniční politiku utvářenou dr. Benešem, vstřícnost k židovské a demokratické emigraci z Německa označovali za katastrofální pro stát a požadovali naopak vstřícnost k politice Hitlera a jeho spojenců. Někteří publicisté lži o údajné katastrofální zahraniční politice dr. Beneše opakují i v současnosti, i když se zatím neodvažují mluvit o nedostatečné vstřícnosti vůči Hitlerovu Německu, jako tomu bylo koncem roku 1938. V roce 1939 se již ukázalo, že jen rozhodný ozbrojený odpor možné protinacistické koalice proti Hitlerovu Německu mohl zajistit mír a svobodný život jednotlivců i národa. Tehdy to vyjádřil ve Velké Británii Winston Churchill jako svůj program. Letos také vzpomínáme jubilea 80ti let od skončení druhé světové války a s tím souvisejícího rozhodnutí spojenců zajistit mír a svobodu národů do budoucnosti prostřednictvím Organizace spojných národů na principech kolektivní bezpečnosti. Je tomu také právě 80 let, kdy v listopadu 1945 se v budovách Univerzity Karlovy v Praze sešli studenti z celého světa na svém světovém kongresu, aby se k těmto hodnotám přihlásili a kdy také ocenili statečnost studentů českých vysokých škol, jejich boje a jejich oběti. Delegaci vysokoškoláků přijal a jejich zásluhy ocenil prezident Beneš, jak činil každoročně v době války, kdy se s delegací studentů setkával. V projevu adresovaném tomuto kongresu studentů z celého světa označil studenty za tvůrce nové lidskosti a vzdal hold obětem z jejich řad při boji za svobodu. V těchto dnech je v Londýně, který se tehdy stal základem dalšího boje proti nacistickému Německu a jeho spojencům, prezentována obsáhlá kniha slovenského historika Jozefa Leikerta Student Odyssey During World War Two podrobně popisující tehdejší události a všechny souvislosti spojené s protinacistickým bojem studentů za svobodu. Při výběru hudby pro dnešní koncert dirigent Haig Utidjian navrhl Nadání Josefa Marie a Zdeňky Hlávkových, aby se jeho programem stalo obdivuhodné Verdiho dílo Messa da Requiem. Historie jeho vzniku je pozoruhodná. Navazuje na některé jeho předchozí skladby včetně jeho podílu na Requiem na počest hudebního skladatele Rossiniho. Premiéru dirigoval sám skladatel 22. května 1874 v kostele sv.Marka v Miláně, poté, co získal povolení, že se jako účinkující mohou podílet také ženy za podmínky, že jejich hlavy budou zahaleny "velkými smutečními závoji". Vedle celkového nadšeného přijetí tohoto díla se ozvalo, že jde o "operu v liturgickém hávu". Brzo po premiéře byla skladba uvedena v pařížské opeře. Téma svobody prostupuje celým Verdiho dílem. Requiem Verdi věnoval památce italského spisovatele a filozofa Manzoniho, jehož dílo formovalo italskou národní identitu a stalo se morálním pilířem hnutí za sjednocení a svobodu Itálie. Závěrečné Libera me ("Osvoboď mě") začíná sólovým sopránem, poté přechází do šeptaného sboru a nakonec vyústí v dramatickou fugu, aby se v závěru ztišilo zpět k sólistce - jako symbol touhy po osobní i duchovní svobodě. Tato symbolika nabyla aktuálního významu znovu ve 20.století a uplatnila se také v tragických poměrech terezínského ghetta. Přestože jde o latinskou mši, Verdiho Requiem se stalo pro židovské vězně hlubokým symbolem odporu a naděje. Dirigent Rafael Schächter (1905-1944), který se odhodlal k "neuvěřitelnému činu". Se sborem terezínských židovských vězňů provedl Verdiho římskokatolické Requiem patnáctkrát, vždy pouze s doprovodem klavíru. Dvakrát musel sbor obnovit, neboť nacisté jeho členy deportovali do vyhlazovacích táborů. Po posledním provedení byl Schächter deportován do Osvětimi, kde zahynul. Jeho odvaha však učinila z Requiem symbol duchovního odporu, všeobecné touhy po svobodě a nezlomné vůle k životu platné bez rozdílu náboženství nebo národnosti. Příběh terezínského Requiem zachytil spisovatel Josef Bor, který jediný z celé rodiny přežil Terezín a Osvětim, ve své historické novele Terezínské rekviem, vydané roku 1963 a později přeložené do deseti jazyků. Zvláště poslední provedení tohoto díla poskytlo základ pro důstojné sebevyjádření i pro pokus o symbolické sdělení podmínek v táboře při návštěvě Mezinárodního červeného kříže v Terezíně v roce 1944. Po válce bylo dílo provedeno mnohokrát na různých místech zejména v Německu. V roce 2006 Requiem bylo uvedeno ve stejné hale, ve které se konalo vystoupení před delegáty Červeného kříže a zkoušky sboru proběhly ve stejném sklepení, kde se původní spoluvězni učili a cvičili. Koncert byl součástí festivalu Pražské jaro a děti přeživších zpívaly společně se svými rodiči sedícími v publiku. Svoboda jednotlivce a národa je hodnotou, která je aktuální stále a celé Verdiho dílo je hodnotou boje za svobodu prodchnuto. Pořadatelé věří, že Vás i toto Verdiho dílo zaujme. Děkuji vám za pozornost.
|
||||||||||||
