Projev člena prezídia a správní rady Nadání prof. Ing. Ivana Wilhelma, CSc., před Hlávkovou kolejí při příležitosti pietního shromáždění (17.11.2025)

Vážení přítomní ústavní činitelé, představitelé a členové Senátu a Sněmovny Parlamentu České republiky, členové Vlády České republiky, zástupci Kanceláře prezidenta republiky, představitelé státních a samosprávných orgánů, vážení členové diplomatického sboru. Vážený pane předsedo Akademie věd České republiky, vážená paní předsedkyně a členové České konference rektorů, pane předsedo a členové Rady vysokých škol, představitelé a členové sdružení odpůrců nacismu, pane patriarcho Československé církve husitské, představitelé a členové studentských organizací a institucí, vzácní hosté, kolegyně a kolegové.

Zdravím také televizní diváky, jež sledují v přímém přenosu České televize průběh tohoto pietního shromáždění, které tradičně zahajuje průběžné zpravodajství, které nás bude provázet dnešním svátečním dnem.

Dovolte, abych jménem Hlávkovy nadace a dalších svolavatelů, kterými je Akademie věd České republiky, Univerzita Karlova, České vysoké učení technické a Studentská komora Rady vysokých škol, zahájil dnešní pietní shromáždění k uctění památky obětí listopadu 1939. Obětí, které přinesla česká akademická obec a zejména obec studentská. Scházíme se zde před Hlávkovou kolejí na Novém městě pražském, abychom uctili památku obětí brutální nacistické zvůle. Již tradičně si na tomto místě připomínáme tragické události listopadu 1939, které následovaly jako odplata nacistické okupační moci za zakázaná, i když vesměs umírněná připomenutí výročí založení Československé republiky 28. října. Tichá a pokojná shromáždění byla v tento den policejně rozháněna, často za použití střelných zbraní a ostrého střeliva. Mladý muž, Václav Sedláček byl v Žitné ulici na místě zastřelen, řada dalších účastníků byla střelbou vážně poraněna. Mezi nimi byl i Jan Opletal, posluchač 4. ročníku lékařské fakulty Univerzity Karlovy, bydlící zde na Hlávkově koleji, který svému zranění 11. listopadu podlehl. Poslední rozloučení studentů s ním dne 15. listopadu se nemohlo odehrát bez neskrývaných projevů národního cítění. Zejména ukládání ostatků Jana Opletala do automobilu před jejich převezením na Moravu ke konečnému uložení na hřbitově ve Lhotě a Náklech u Olomouce provázené zpěvem Československé státní hymny včetně slovenské Nad Tatrou sa blýská, bylo ze strany nacistické moci vzato jako přímá provokace. Ze strany nacistů tak následovala tvrdá reakce Sonderaktion 17. November 1939, z přímého rozkazu Adolfa Hitlera. Téhož večera vtrhla policie do kanceláře Národního studentského svazu, kde se konala schůze výboru. Všichni přítomní byli zatčeni. Ještě v noci 17. listopadu byly Gestapem přepadeny studentské koleje, Hlávkova kolej mezi prvními a začalo rozsáhlé zatýkání studentů. Devět představitelů studentských organizací bylo ještě téhož rána v Ruzyňských kasárnách popraveno. Vyhasly tak životy Josefa Adamce, Jana Černého, Marka Frauwirtha, Jaroslava Klímy, Bedřicha Kouly, Josefa Matouška, Jana Weinerta, Václava Šafránka i Františka Skorkovského. Není žádných pochyb, že násilné ukončení devíti mladých životů patří k nejbrutálnějším zásahům nacistického teroru nejen na akademické půdě univerzit, ale civilního života vůbec. Nacisté však neváhali sáhnout k tomuto kroku, aby předvedli nejen národu, ale celému světu, kdo zde vládne, kdo je zde pánem a demonstrovali tak svoji naprostou nadřazenost nad českým národem.

Zatýkání probíhalo na všech vysokých školách a vysokoškolských kolejích. Více než 1200 studentů a profesorů - akademických občanů českých vysokých škol bylo zatčeno a odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zde na ně čekalo nelidské zacházení, systematické ponižování vedoucí ke ztrátě lidské důstojnosti a k vědomí nicotnosti vlastní existence a podřadné rasové příslušnosti. Tak se měla proměnit česká akademická obec.

Dalším zásahem vůči českému národu bylo násilné uzavření českých vysokých škol. Je zřejmé, že vysoké školy jsou součástí vzdělávací soustavy každé země. Jsou nejvyšším stupněm vzdělávání a tedy garantem vzdělanosti národa. Kromě toho jsou tvůrci a ochránci lidského poznání v široké škále oborů a pěstování umění. Rád bych na tomto místě připomenul i další základní úlohu vysokých škol, která je součástí jejich působení i když v poslední době není příliš často explicitně zmiňována. Je to podíl univerzit na pěstování kulturní úrovně národa a jejich vliv na vytváření vědomí národní identity a společenského etického kodexu. V této nelehké roli působí vysoké školy systematicky a permanentně. Pečují o své důstojné, srozumitelné vystupování ve všech směrech a kontextech, aby tato jejich role mohla být veřejností přirozenou cestou akceptována.
Násilné uzavření českých vysokých škol tedy mířilo k destrukci samotných základů národního cítění. Je zřejmé, že uvedené zásahy vůči českým vysokým školám byly promyšleným atakem, který si nelze v dnešním světě vůbec představit, zasahujícím národní povědomí na nejcitlivějším místě a jednoznačně směřující k tzv. konečnému řešení otázky nejen českého národa.

Dámy a pánové, je však nutné připomenout, že ne všichni studenti byli odvlečeni do koncentračního tábora. Řadě z nich se podařilo uniknout zatčení a buď zůstat na území protektorátu, anebo ho opustit a různými cestami se dostat k formujícím se vojenským jednotkám spojeneckých armád. Ve svazcích bojových jednotek se pak aktivně zúčastnili osvobozování Evropy včetně naší vlasti. Jistě budete se mnou souhlasit, že připomínáme li si letos 80-té výročí ukončení bojů 2. světové války je namístě připomenout i odhodlání, osobní statečnost a hrdinství těchto mladých bojovníků.
Navíc se našim studentům, kteří se dostali do Velké Británie podařilo vedle vojenských povinností obnovit činnost Ústředního svazu československého studentstva a po jejich enormním úsilí, ve spolupráci s dalšími národními studentskými svazy, již v roce 1941, při příležitosti druhého výročí, prohlásit 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Stalo se tak na shromáždění studentů v londýnské Caxton Hall za přítomnosti delegací patnácti národních studentských svazů. Uvědomme si, že se tak stalo v době válečné vřavy a že se k tomuto prohlášení vzápětí přidalo na padesát dalších národních svazů studentů z celého světa. Tak se 17. listopad stal skutečným Mezinárodním dnem studentstva, navíc jako jediný mezinárodně akceptovaný svátek vycházející z reálných událostí a iniciativy českého prostředí.

Je pro mne opravdovým potěšením, že k tradici 17. listopadu se hlásí i současní studenti evropských univerzit. Před rokem jsme na tomto místě vzpomenuli podobný osud profesorů Jagielonské univerzity a Vysoké školy báňské v Krakově z roku 1939, o kterém zde podrobně mluvil profesor Jaroslav Gorniak, prorektor Jagielonské univerzity. Jsem rád, že letošních vzpomínkových akcí v Krakově se zúčastnila delegace studentů Univerzity Karlovy a na dnešním shromáždění mohu přivítat zase delegaci studentů Jagielonské univerzity. S mimořádnou radostí chci sdělit, že Evropská studentská unie, z iniciativy Studentské komory Rady vysokých škol bude jednat o zařazení 17. listopadu jako Mezinárodního dne studentstva do svého kalendáře. O tom zde dnes promluví Lana Par, prezidentka Evropské studentské unie, která přijala pozvání Hlávkovy nadace a Studentské komory Rady vysokých škol, přijela mezi nás a kterou zde srdečně vítám.
Je na místě rovněž připomenout, že dnes slavíme dvojí svátek. Je tomu právě 36 let, kdy komunisté po mnoha letech rozhodli povolit veřejné shromáždění studentů k 50-tému výročí událostí, o kterých jsem právě mluvil. Zcela jistě tehdy nikdo nepředpokládal, jaký bude vývoj po tomto shromáždění, k jakému zásadnímu společenskému průlomu dojde a jaký konec bude přisouzen komunistické totalitě. To jsou události, které si řada z nás pamatuje, protože byla jejich přímými svědky. Avšak hlavními původci těchto změn byli opět studenti. A tak mi dovolte na závěr mého vystoupení dvě-tři osobní poznámky. Jako předseda prvního Akademického senátu Univerzity Karlovy jsem byl svědkem toho, jak odpovědné občanské postoje dokázali studenti hájit při transformaci univerzity po roce 1989. Později, jako rektorovi Univerzity Karlovy mi bylo dopřáno zblízka sledovat s jakým elánem, soustředěním a kreativitou se naprostá většina z nich věnuje studiu svých oborů. A jako člen prezídia a správní rady Hlávkovy nadace, která podporuje talentované studenty, mohu nyní sledovat, jak ve svých oborech dozrávají ve skutečné, respektované osobností. To vše ve mně vzbuzuje očekávání i naději, že současní studenti dokáží důstojně navázat na ty, kteří tu byli před nimi. Děkuji Vám za pozornost, se kterou jste mě vyslechli.

2025	2025	2025	2025	2025	2025
2025	2025