|
Pocta Milanu Sojkovi
Vaše Magnificence, vážený pane rektore, pane předsedo Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, spectabiles, honorabiles, milé dámy a vážení pánové, sešli jsme se dnes, abychom v době, kdy už přebolel první smutek a neodbytný pocit ztráty, která je definitivní a nikdy nepůjde vrátit zpět, si připomenuli našeho kolegu a kamaráda Milana Sojku. Shodou okolností či z vůle Toho, který řídí naše osudy, se mi dostalo té cti, abych jej připomenul já. Na Milana si vzpomínám jako na jednoho z prvních, s nímž jsem se potkal v diskusích po svém příchodu na Institut ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Naše pracovny se tehdy nacházely v Hollaru a co do prostoru byly velmi skromné. Vzhledem k tomu, že to byla doba budování nového pracoviště, vytváření koncepcí, sepisování sylabů atd. pobývali jsme na fakultě častěji, než by tomu bylo, pokud by fakulta už byla stabilizovanou institucí a její pracovníci by při nedostatku prostoru prostě pracovali doma. I to byl důvod, proč se lidé z vedení ekonomického institutu vídali poměrně často a při diskusích samozřejmě nezůstávalo jen u výše připomenutých pracovních témat. Zejména v době oběda či pozdního odpoledne docházelo i na odborné diskuse, kterým jsem já jako čerstvě příchozí z Ústavu teorie informace a automatizace, a tudíž naprostý laik v oblasti ekonomie, více méně jen naslouchal. Milan, coby vedoucí katedry institucionální ekonomie, patřil k vedení institutu a společně s Michalem Mejsříkem, Jiřím Hlaváčkem, Lubošem Mlčochem, Zdeňkem Tůmou a Karlem Půlpánem s občasným přispěním Jiřího Havla vlastně navedli institut na cestu, která se dle úspěšnosti uplatnění absolventů i rozsahu vědeckých výsledků ukázala jako efektivní. Jistě se sluší vzpomenout toho, že je nenápadně, někde zpoza pomyslných kulis podporovali nestorové, jako byli Karel Kouba a Luděk Urban či Jiří Staller. Dovolte mi však, abych - dříve než budu pokračovat v těchto úvahách - přeci jenom připomenul alespoň pár dat. Milan Sojka se narodil 23. března 1951 v Praze. Po absolvování gymnázia nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, na Národohospodářskou fakultu, kde do roku 1974 studoval politickou ekonomii. Dva roky po ukončení studia se stal asistentem na oddělení dějin ekonomických teorií, které tehdy vedl profesor Jaroslav Petráček. V roce 1982 dokončil postgraduální studia, o pět let později se habilitoval v oboru dějiny ekonomických teorií. V roce 1996 byl jmenován profesorem. Od roku 1990 patřil ke kmenovým pracovníkům Fakulty sociálních věd, které věnoval nejvíce ze svých tvůrčích sil. Jeho aktivity však daleko přesahovaly hranice fakulty. Nikdy nepřestal spolupracovat se školou, na které získal ekonomické vzdělání, s Vysokou školou ekonomickou. Kromě práce na mateřské Katedře dějin ekonomických teorií, působil rovněž na Katedře měnové teorie a politiky Fakulty financí a účetnictví. Na VŠE byl také dlouholetým členem Vědecké rady Národohospodářské fakulty. Jeho publikační činnost byla rozsáhlá - nahlédnete-li do webových stránek IES FSV UK, najdete jen tam (a stránky jsou kvůli Milanově nemoci neúplné) více než padesát článků. Navíc byl autorem či spoluautorem nejméně devíti monografií. Tato vědecká činnost jej předurčila za člena redakčních rad řady časopisů - Politické ekonomie, Prague Economic Papers či Národohospodářského obzoru. Náročná byla práce v akreditační komisi MŠMT, kde - kromě jiného - řídil skupinu pro ekonomii. Tato práce je nevděčná, neboť si v ní můžete nejvýše nadělat nepřátele, pokud máte odvahu požadovat od předkladatelů žádostí to, aby návrhy byly dobře připraveny a byly opravdu zárukou kvalitní výuky. A Milan byl v tomto nesmlouvavý. Jeho aktivity v oblasti zvyšování nároků na kvalitu výuky přesáhly hranice České republiky a získaly si i mezinárodní uznání. Výrazem toho pak bylo zvolení předsedou organizace CEEN (Central and Eastern European Network) a zvolení členem výkonného výboru sdružení ENQA (European Association for Quality Assurance in Higher Education). Dnes už ne mnoho lidí ví, že stál také u zrodu Grantové agentury České republiky a vykonal zde obrovské množství práce. Milan byl rovněž funkcionářem řady vědeckých národních i mezinárodních společností. Za ty tuzemské připomeňme Českou společnost ekonomickou, jež mu v r. 2008 udělila svou Výroční cenu za dlouhodobý přínos českému ekonomickému myšlení. Z mezinárodních pak připomeňme alespoň European Society for the History of Economic Thought. Pomáhal znovuobnovit činnost Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky a byl od roku 1994 členem rady tohoto ústavu. V roce 2000 byl zvolen členem správní rady nadace Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových. Zde Milan nalezl prostředí, které mu bylo nesmírně blízké, a to v mnoha směrech. Dostal se do "klubu" laskavých srdcí a otevřených myslí, kde diskuse, zejména na zámečku v Lužanech, vedené s lidmi, jejichž kulturní obzor signifikantně přesahuje jejich profesi, mu byly balzámem na všechny šrámy každodenních patálií. Ačkoliv jsem v tomto prostředí Milana nikdy nezažil, dovedu si představit, jak utěšené musely být vzájemné vztahy s lidmi, které zde nalezl. Jeho odchod pro ně znamenal hlubokou osobní ztrátu, kterou ani čas nemůže zcela zacelit. Pokusem přivolat si alespoň pomyslně Milana zpět pak bylo založení Ceny prof. Milana Sojky, kterou Hlávkova nadace ustavila spolu s Vysokou školou ekonomie a managementu. Prvním lauerátem se stal Ing. Václav Klusoň, DrSc., za práci Moderní korporace v soudobém kapitalismu. A teď mi dovolte pokračovat v poněkud obecnějších úvahách. Při přípravě na dnešní shromáždění jsem si znova přečetl něco z toho, co Milan napsal a přednesl ve formě veřejných přednášek. Některé lze dosud nalézt na internetu. Podíváte-li se tam na Milanův článek Máme se ještě bát Velké deprese?, který vyšel v tištěné podobě ve 35. svazku sborníků CEPu, najdete, že jej nahlédlo téměř 5000 čtenářů. Byl bych rád, kdyby náhodou o některý můj článek byl také takový zájem. Je zajímavé, jak zhruba čtyři roky před ekonomickou krizí, kterou jsme nedávno prošli, Milan přesně popsal indicie této krize. Podal rovněž neokeynesiánské vysvětlení, založené zejména na myšlenkách jednoho z jeho nejoblíbenějších autorů, Hymana Minského. Toto vysvětlení je možná přesvědčivé, možná ne. Jsem statistik a ekonometr a nechci se pouštět do obhajoby Milanových argumentů či do polemiky s ním. Z článku jsem si kromě malého rozšíření svého obzoru v ekonomii - malého díky mým chabým vědomostem v ekonomii - odnesl několik obecných poučení, která ještě posílilo přečtení předmluvy ke zmíněnému sborníku. Tuto předmluvu napsal profesor a současný prezident České republiky Václav Klaus a dal poněkud příliš jednoznačně najevo, že Milanovo vysvětlení jej nepřesvědčilo. Poslední odstavec jeho předmluvy zní: "Velká hospodářská krize představuje událost, která světové ekonomické myšlení uvedla na několik desetiletí na falešnou keynesiánskou cestu. Trvalo dlouho, než Milton Friedman přesvědčil ekonomy, že k hospodářskému propadu tehdy přispěla americká centrální banka svou zbytečně přísnou měnovou politikou." Proč mne zaujala právě tato předmluva? Protože styl výkladu v Milanově článku se od stylu, jak je napsána předmluva, výrazně odlišujeje. Bez emocí a diskusi vylučujících postojů nabízí něco, co čtenář může a nemusí přijmout, co jej však spíše zaujme, aby přemýšlel o podstatě problému, nikoliv aby se pozastavoval nad neomylnosti pisatele. Na jednom místě Milan napsal (volně citováno): "Ekonomie nemůže být vědou imperiální a dělat si nárok, že umí vysvětlit všechno. Nesmí být ideologická, byť bude vždy založena na nějakých ideích. Myslím si, že totéž platí o vědě obecně. Věda si nemůže činit nárok, že umí vysvětlit vše. Nesmí být ideologická, byť bude vždy založena na nějakých ideích a provozována se zaujetím hraničícím s vášní." Článek je prostě napsán tak, že čtenáři je jasné, že autor si je vědom toho, že nové myšlenky a přístupy se neprosazují na základě silných slov, ale přesvědčivostí argumentů. To, co pak lze číst mezi řádky, je přesvědčení, které nepochybně sdílíme se všemi, kdo rozumějí podstatě modelů budovaných ve vědě, zejména těch formalizovaných. Formalizovaná teorie patrně nikdy nic nového o světě, ve kterém žijeme, neobjeví. To dokáže obvykle jen lidská intuice. Ale rozhodnout, zda je spíše přijatelné vysvětlení Johna Maynarda Keynese či Miltona Friedmana lze jen na základě empirické podpory adekvátně testované pomocí nástrojů, které vytvořila statistika a ekonometrie. Pozoruhodný je rovněž Milanův článek Stane se institucionální ekonomie paradigmatem 21. století?, který vyšel v Politické ekonomii ve 3. čísle roku 2009. Opět se nebudu pouštět do výkladu, o čem článek je, určitě bych to podal tak hrozně, že by se to mohlo Milana dotknout, byť tam kdesi, kde teď pobývá, nejspíše s Johnem Maynardem Keynesem či Miltonem Friedmanem diskutuje daleko důležitější věci, než je ekonomie či matematika. To, co mne zaujalo bylo zase to, co v článku není sice napsáno, ale co z něj nejspíše - alespoň pro mne - plyne, mimo jiné také díky tomu, jak je článek napsán. Dovolím si začít poněkud ze široka. Alexander Dewdney byl profesorem řady amerických a kanadských univerzit, jeho intelektuální záběr je velice široký, ale velkou část svého profesního úsilí věnoval jednomu jedinému problému - celosvětově se šířící numerické, či chcete-li matematické, negramotnosti. Napsal řadu knih, které mají pasáže přinášející neuvěřitelná svědectví o lidské nepoučitelnosti (např. při řešení kvadratury kruhu) až po filozofické úvahy o podstatě vědeckého bádání. V knize Beyond Reason: Eight Great Problems that Reveal the Limits of Science napsal o matematice (volně přeloženo): "Ačkoliv má matematika mnoho rysů jazyka - zejména formalismus vypadá pro nematematiky jako egyptské hieroglyfy - je zde něco, co ukazuje, že to není jen jazyk. Stále ještě jsme si plně neuvědomili přímo šokující úspěch matematiky jako nástroje pro popis fyzikální reality okolo nás. Přesnost celé řady fyzikálních teorií může napovídat cosi o hlubší pravdě, totiž že charakter, či chcete-li struktura matematiky představuje základní strukturální formu celého vesmíru." Vzpomněl jsem si na tuto pasáž, když jsem četl Milanův článek. Na mysli mi vytanulo rovněž to, že jsem někde četl, že Joseph Schumpeter napsal svoje úvahy o hospodářských cyklech a ekonomickém vývoji ve formě, která přímo volala po konverzi do formalizované podoby, a to v rámci nelineárních dynamických systému. Tento fakt je však více méně patrný až z perspektivy současné matematiky. Zdá se tedy, že Joseph Schumpeter předběhl svoji dobu. Velmi podobný pocit jsem měl při čtení Milanova článku. Je to text, který přímo a explicitně volá po syntéze mnoha zdrojů ekonomického myšlení, po syntéze která by nakonec, alespoň tak já jsem ten článek vnímal, mohla či dokonce měla vést až k formalizované teorii (institucionální) ekonomie, která by umožnila na empirickém materiálu otestovat - obrazně řečeno - zda Friedman či Keynes, případně kdy Friedman a kdy Keynes. Aby mi bylo dobře rozuměno. Milan si určitě nikdy nemyslel, a v tom jsem s ním zajedno, že ekonomie bude někdy čistě formalizovanou vědou. Dokonce i v přírodních vědách existují části, které mohou být daleko lépe vyloženy slovně než formalizovaně. Na druhé straně, i slovní, narativní výklad může mít vnitřní logiku, úspornost a sebekázeň formalizované teorie. Konečně pak nikoho nenapadne, že by nějaká vědecká tvrzení mohla být přijata jako prokázaná, pokud nebudou otestována na empirickém materiálu. Dovolte mi však ještě dvě či tři osobní vzpomínky na Milana. První je jeho projev na jedné bakalářské promoci. Zastupoval tehdy jako proděkan tehdejšího děkana profesora Luboše Mlčocha a domníval se, že jakási obecná forma projevu děkana na bakalářské promoci je vložena v oněch červených deskách, které si děkan přináší do auly. K jeho překvapení - poté co zasedl ve Velké aule a otevřel desky - tam nic nebylo. Přesto proslovil k promujícím studentům projev, který zanechal hluboký dojem - soudě dle mimoděk vyslechnutého útržku rozhovoru mezi studenty ve výtahu institutu v Opletalce. Druhá vzpomínka je jaksi nadčasová a neváže se ke konkrétní události. Milan fascinoval studenty svými přednáškami a diskusemi a nebylo to jenom neuvěřitelně širokými znalostmi. Daleko více to bylo způsobem prezentace, při které dokázal i ty "nejnepříjemnější" argumenty - tedy nejnepříjemnější argumenty pro oponenta v diskusi, podat tak, že je oponent mohl přijmout s úsměvem a bez nejmenšího pocitu újmy či zahanbení. Třetí vzpomínka není vlastně vzpomínkou, ale něčím, co tu po Milanovi zbylo pro mne. Je to v mysli uložený obraz člověka, jaké občas v životě potkáváme a navždy nám zůstanou spojeni s úsměvem, pohodou, poklidem, možná láskou která z nich přímo vyzařuje. Evropská kultura, které jsme dědici, je založena na judaismu, křesťanství, řecké filozofii a překvapivě také na arabské vzdělanosti, která se k nám dostala zejména po rekonkvistě iberijského poloostrova. Ostatně arabské číslice jsou toho dokladem. Plodem těchto kořenů je jakýsi ideál člověka, který ale není nikdo schopen beze zbytku naplnit. Nicméně Milan mu byl v mnoha směrech hodně blízko. Na závěr mi dovolte vyslovit jedno přání, možná trochu neskromné. Zase začnu ze široka. Na Univerzitě Karlově a podobně na Českém vysokém učení technickém existují fakulty, kde se přednáší excelentní matematika - Matematicko-fyzikální fakulta a Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská. Má se za to, že je to hlavně díky tomu, že po chodbách té první bloumá duch Vojtěcha Jarníka a té druhé duch Josefa Abfelbecka. Přál bych si, aby tomu tak bylo i v Opletalce, aby tam duch Milana Sojky byl přítomen a bděl nad kvalitou naší výuky, bez rozdílu, zda se jedná o ekonomii, statistiku, ekonometrii či cokoliv jiného. prof. RNDr. Jan Ámos Víšek, CSc., profesor Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy
|
