|
Projev člena správní rady Nadání prof. RNDr. Jana A. Víška, CSc. před hrobkou rodiny Hlávkových na přeštickém hřbitově při příležitosti připomenutí dne úmrtí Josefa Hlávky (11.3.2025) Milé dámy a pánové, vážení hosté! Jménem správní rady Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Vám upřímně děkuji, že jste přijali naše pozvání na slavnost pořádanou k uctění památky jednoho z velikánů české historie Josefa Hlávky a také tří žen, které jej v životě provázely - maminky Anny, první ženy Marie a druhé ženy Zdeňky. Správní rada si váží toho, že se hlásíte k odkazu Josefa Hlávky, svojí účastí vlastně oceňujete to, co pro český národ udělal. Josef Hlávka byl naštěstí ušetřen toho, aby si jeho odkaz přivlastnily nějaká politická doktrína či ideologické hnutí a učinily z něj ikonu, která nemá vady. Nicméně stejně se dostal do povědomí mnoha lidí "jen" jako úspěšný architekt-stavitel a mimořádný mecenáš a málo se ví o jeho osobnosti. A toto bych chtěl dnes trochu napravit. Obvykle se připomíná jako jeden z prvních velikých Hlávkových počinů postavení Vídeňské opery. Hlávka ji postavil dle návrhu architektů Eduarda van der Nülla a Augusta von Siccardsburga ve stylu francouzské renesance. Prokázal tak mimořádné stavitelské nadání, a navíc se finančně zabezpečil. Soustřeďme se ale na stavby, ve kterých se daleko více, ba možná plně, odrazila Hlávkova osobnost a jeho přístup k řešení problémů. Na konci roku 1860 je Hlávka požádán Pravoslavným religiózním fondem o navržení a postavení residence biskupa řeckopravoslavné církve v Černovcích na Bukovině. Hlávka vezme výzvu nesmírně vážně, objíždí kláštery na Bukovině, nastuduje kulturní kořeny Bukoviny sahající až do Byzance a už v březnu 1861 po pouhých 4 měsících předkládá návrh, který je schválen dokonce i osobně císařem. Realizace stavby je opět ukázkou virtuózní stavitelské práce, a to nejen té materiální části, ale i manažerské ve výběru spolupracovníků, kterým stavbu na místě z velké části svěřil. Projekt a realizace residence v Černovcích měla být jakýmsi potvrzením Hlávky jako architekta-stavitele na evropské úrovni. A k tomu opravdu došlo. V roce 1867 získal Josef Hlávka na světové výstavě v Paříži za tento svůj architektonický projekt a stavitelské provedení ocenění stříbrnou medailí. Na 35. zasedání výboru Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu v roce 2011 byl pak Černovický areál zapsán na seznam kulturního dědictví lidstva. Josef Hlávka byl monarchisticky smýšlející, konzervativní, věřící křesťan a vlastenec. Konec konců, sám císař František Josef I. mluvíval o Hlávkovi jako o umanutém českém vlastenci, hluboce jej respektoval a vlastně schválil všechny jeho návrhy včetně České akademie věd a slovesného umění císaře Františka Josefa I. A Josef Hlávka respektoval svého císaře a viděl budoucnost emancipovaného českého národa ve svazku národů habsburské monarchie. A pro naši emancipaci udělal opravdu hodně. Josef Hlávka, kdyby se mohl na chvilku mezi nás vrátit, by byl patrně potěšen, že jsme se v mnohonárodní Evropě bezesporu neztratili. Nicméně jako vlastenec žijící v cizině, chtěl také doma prokázat svoji erudici. Proto s povděkem přijal v roce 1865 nabídku Českého zemského výboru postavit v Praze porodnici, dnes nesoucí název U Apolináře. Hlávka pojme tuto výzvu opět způsobem jemu vlastním. Nastuduje literaturu o porodnicích, řadu z nich si prohlédne, seznámí se s trendy a budoucími vizemi odborníků a pak se teprve pustí do projektu. Řada kritiků této stavby, včetně např. F. X. Šaldy se hluboce mýlila hledaje inspiraci např. v zámku na Hluboké. Inspirací byl nepochybně Hlávkův pobyt ve Francii, Anglii a Německu podniknutý v rámci Římské ceny, kterou Hlávka dostal za mimořádně zdařilé kvalifikační práce vytvořené na závěr jeho studia architektury ve Vídni. Tříletý studijní pobyt na řadě míst Evropy - na tehdejší poměry něco unikátního - je pro Hlávku darem z nebe - ostatně jako podobně pro naše studenty vyjíždějící v rámci projektu Erasmus. Hlávka v projektu porodnice uplatnil mnoho svých nápadů, tvůrčím způsobem uplatnil techniku sklípkových kleneb a vytvořil dílo, které po funkční i umělecké stránce signifikantně překročilo úroveň podobných staveb v Evropě. Nepochybně právě proto je tato porodnice nejdéle stále fungující porodnicí ve střední Evropě. Připomenutí Hlávkova vkladu do této stavby nesmí opomenout patrně to nejdůležitější - nemocniční kapli sv. Kříže, jakousi starší sestřičku kaple v lužanském zámečku. Nemocniční kaplí se Hlávka přihlásil ke kulturnímu dědictví národa, nechaje se inspirovat arkýřem ve Velké aule Karolina a kaplí na Karlštejně. Po zhruba desetiletém hektickém vypětí Hlávka onemocní a téměř 11 let se z nemoci vykřesává. Ti, kdo mu závidí úspěch, zejména pohádkové bohatství, mluví o božím trestu. Patrně nečetli pozorně ani starozákonní knihu Job ani pasáž z Janova evangelia o uzdravení slepého u rybníka Siloe. V každém případě, odhlédneme-li od velkého fyzického a patrně ještě většího psychického utrpení, které Hlávka zažívá, je toto přerušení každodenního nutkání k maximálnímu využití každého okamžiku k práci, pro Hlávku požehnáním. Jeho životní filozofie, do té doby patrně jen podvědomě vnímaná, ale o to více žitá, totiž uskutečňování nových a nových projektů včetně hromadění peněz, se změní na vědomě akceptovanou, a jak je pro Hlávku samozřejmé, i každodenně žitou filozofii použití peněz ke konání dobra. Na cestě k uzdravení jej provází manželka Marie a o to je bolestivější to, když po Hlávkově uzdravení Marie onemocní tuberkulózou a ač ji Hlávka bere do nejpřednějších lázní Evropy, po dvou letech Marie umírá. Hlávka je zoufalý, chce prodat Lužany a stáhnou se do ústraní. Nicméně ten, který nás stvořil, nás nikdy neopouští a v nejtěžších chvílích našeho života posílá naše nejbližší či přátele, aby nás o Jeho pomoci ubezpečili. Josef Hlávka získává novou naději a chuť do života a staví snad svoji nekrásnější, byť na jeho poměry titěrnou stavbu - kapli lužanského zámečku. Dříve než o ní řeknu pár slov, dovolte mi, abych trochu napravil to, před čím jsem před chvílí varoval. Málem jsem z Josefa Hlávky udělal jakousi nedostižnou modlu. A tak zmiňme jeden Hlávkův počin, který - ač v mnoha směrech bezesporu nesmírně pozitivní - se mu stal v jeho stáří trnovou korunou. Bylo to založení České akademie věd a slovesného umění. Hlávkovo martýrium spočívalo v obecné dani placené za slušnost, totiž přesvědčení, že ostatní lidé nemají žádné postranní úmysly. Ostatně většina z nás si jistě pamatuje, že tuto daň zaplatil i náš první porevoluční prezident. A tak se boj o členství v nově založené akademií stal nakonec epizodou v českých dějinách, na kterou bychom raději zapomenuli. A teď ještě několik slov o zámecké kapli. Hlávka ji staví k uctění památky první ženy Marie a stavbě věnuje mimořádnou péči po všech stránkách. Kaple se tak stává možná vyvrcholením jeho uměleckého, ale možná i vědeckého a obecně lidského zrání, a to nejspíše proto, že není stavěna - na rozdíl od ostatních Hlávkových staveb - k dotvrzení jeho schopností či vydělání peněz, ale jako oslava naděje seslané Stvořitelem a později naplněné společným životem s druhou ženou Zdeňkou, pro kterou de facto přestavoval zámeček. Kaple lužanského zámečku se tvarově podobá románské katedrále. Má střední kvadratickou část a na ni navazující triumfální oblouk kněžiště. Vše, co se v kapli nachází, bylo navrženo Josefem Hlávkou a vyrobeno za jeho osobního velmi přísného dohledu. Oltář a lustr nesou zcela jasně vliv raně křesťanské architektury. Hlávka však navrhuje i takové detaily jako je zvonek u sakristie. Výzdoba oltáře pak odpovídá tomu, že kaple je zasvěcena Bohorodičce, sv. Václavovi a sv. Antonínovi. Figurální a ornamentální výzdoba byla provedena vídeňským malířem a restaurátorem Karlem Jobstem, který byl Hlávkovým přítelem. Mimochodem, když byla Kapitulní vyšehradská bazilika, jeden ze symbolů české státnosti, v letech 1885 až 1903 regotizována, byla velká část její výzdoby svěřena právě Karlu Jobstovi. Výzdoba kazatelny byla prokazatelně inspirována deskovými obrazy mistra Theodorika z kaple sv. Kříže na Karlštejně. Až budete v kapli, povšimněte si krásných vitráží, které zachycují čtyři evangelisty. Jejich ztvárnění připomíná spíše postavy antických filosofů ze slavného obrazu Raffaela Santi "Athénská škola" nežli evangelisty z konce prvního století, ale je možné, že v době vzniku vitráží byly informace o historické autenticitě evangelistů a sepsání evangelií daleko chudší než dnes. Celkový ráz kaple, velmi podobný stylu kaple v porodnici i výzdobě sakrálních částí areálu v Černovcích, si bere inspiraci ve středověké architektuře, kterou Hlávka považoval za nedílnou součást vrcholu šíření křesťanství v Evropě. Konečně pak, užití novorenesančních detailů ve výzdobě kaple je sjednocujícím prvkem s ostatními částmi lužanského zámku. V kapli jsou originální varhany, které pamatují posvěcení kaple v neděli 11. září 1887 a první provedení Lužanské mše, provedení, které řídil samotný Antonín Dvořák. Jsou to tedy varhany, kterých se dotýkala ruka tohoto hudebního génia. Na závěr mého povídání Vám chci nabídnout krátké ztišení k uctění památky Josefa Hlávky a nedávno zesnulého, mimořádně oddaného nositele Hlávkova odkazu, Františka Šmahela - možná ke kratičké modlitbě za jejich duše. Děkuji Vám. Dovolte, abych až dojedeme do Lužan, Vás pozval k zádušní mši za duši Josefa Hlávky, kterou bude sloužit Mgr. Matej Ján Marek Buk. To, že si Josef Hlávka ve své poslední vůli přál, aby za něj byla sloužena ve výročí jeho odchodu na věčnost zádušní mše, svědčí o jeho hluboké víře ve Stvořitele. Nejspíše v něj věřil na přelomu 19. a 20. století jinak než dnes my. To ale není podstatné. Konec konců, podobně jako je dárce vždy více obohacen tím, že dar dává než ten, kdo dar dostává, je možné, že dnešní mše bude důležitější pro nás než pro Hlávkovo pokojné spočinutí v království jeho Pána. Ještě jednou Vám děkuji za pozornost.
|
||||||||||||||||||
